Díky spolku Mladí praktici jsem se dozvěděl a mohl zúčastnil výměnného pobytu, který organizovala nizozemská obdoba Mladých praktiků - LOVAH (v překladu Národní organizace začínajících praktických lékařů).
První fáze probíhala pobytem a stáží u hostujícího praktického lékaře. Já jsem byl pod křídly paní doktorky Maike Eppens, jejíž praxe se nachází v blízkosti Rotterdamu v malebné a pro své vodní mlýny známe vesnici Kinderdijk.
Výhled z ordinace paní doktorky Maike Eppens v Kinderdijk
Pokud se zaměřím na odlišnosti oproti českým praxím, tak hlavní rozdíl je zejména v organizaci provozu ordinace. O zhruba 2500 pacientů se paní doktorka stará spolu s dalšími dvěma lékaři, kteří pro ni pracují na menší úvazky, několika administrativními pracovnicemi a speciálně vyškolenou sestrou.
Začneme od první osoby, se kterou pacient přijde do kontaktu, a to téměř výlučně telefonicky – asistentkou. Asistentka vyřizuje objednávání pacientů pro lékaře i pro sestru, neobjednává se pouze termín vyšetření v ordinaci, ale i domácí návštěvy, a i samotná telefonická konzultace s paní doktorkou – protože i na to je v programu vyhrazen konkrétní časový úsek a asistentka vyjma závažných akutních obtíží (při mé stáži to byl pouze jeden telefonát ohledně bolestí na hrudi) telefony bezprostředně k lékaři nepřepojuje. Dále asistentka sdělovala po telefonu výsledky – přesněji přečetla komentář, který lékařka den před tím ke každému výsledků napsala. Pokud má pacient další dotazy ohledně výsledků, tak se znovu musí objednat. Tedy ordinace fungovala striktně na objednání a nikdo nezkoušel frázi „šel jsem zrovna kolem a JEN bych…“.
Další velice zásadní osoba každé ordinace – praktická sestra, nepracuje v přímém kontaktu s lékařem, ale funguje více samostatně a má i širší spektrum oprávnění a povinností. Zejména provádí dispenzární prohlídky hypertoniků a diabetiků, své vyšetření a závěry sepíše paní doktorce, dokonce v doporučení i navrhne konkrétní změnu medikace, kterou následně lékařka dle zápisu odsouhlasí nebo změní, ale fyzicky pacienta nevidí, pokud není případ komplikovanější a sestra o konzultaci nezažádá.
Práce samotného praktického lékaře je ve spektru úkonů také poněkud odlišná. Zejména pole působnosti je v Nizozemí rozšířeno i o starost o dětské pacienty, provádění gynekologických vyšetření a drobných chirurgických zákroků. Na druhou stranu, jak již bylo zmíněno, neprovádějí přímo dispenzární prohlídky. Dále jim také odpadá provádění pravidelných preventivních prohlídek. V Nizozemí probíhá program screeningu karcinomu tlustého střeva, cervixu a prsu, ale organizace a samotné provádění je soustředěno v oddělených centrech. Překvapilo mě, když mi paní doktorka vysvětlovala, že glykémii a lipidogram provádí pouze u pacientů nad 50 let, pokud si o to sami zažádají. Stejně tak měření krevního tlaku nebylo součástí každé návštěvy v ordinaci, pouze pokud přímo souvisí s aktuálním onemocněním nebo znovu pokud si pacient přeje provést preventivní prohlídku. V tomto ohledu mi přišlo, že je přenesena větší odpovědnost (a zároveň tím i demonstrována důvěra) směrem k pacientovi. Což je znát i se systémem psaní/nepsaní pracovních neschopností, jelikož v Nizozemsku pacient sám nahlásí zaměstnavateli, že onemocněl a nemusí mít automaticky potvrzení od lékaře (pouze pokud si to zaměstnavatel vyžádá nebo je neschopnost dlouhá). To vede k tomu, že pacienta s běžným respiračním onemocněním uvidíte v ambulanci nizozemského praktika zřídka.
Druhá část výměnného programu se konala ve městě 's-Hertogenbosch, kde probíhala konference LOVAH. Nizozemští kolegové pro nás připravili prekonferenci, kde jsme se seznámili s lékaři z dalších zemí a dále vyslechli a prodiskutovali několik vybraných témat, z nichž bych vyzdvihl zejména téma eutanázie. V Holandsku totiž provádějí eutanázii praktičtí lékaři. Celý proces je velice náročný po mnoha stránkách – emocionální, odborné i administrativní. Obecně musí být u pacienta potvrzena infaustní prognóza neovlivnitelná známými a dostupnými léčebnými postupy. Pacient musí být plně orientován a opakovaně jasně deklarovat své rozhodnutí. Celý proces vzdáleně superviduje a hodnotí nezávislý lékař většinou z jiného kraje. Pokud rozhodnutí pacienta přetrvá, praktický lékař je přesvědčen o naplnění všech podmínek a sám je ochoten eutanázii provést (vždy může odmítnout), tak v dohodnutý den přijde do domova pacienta a většinou v přítomnosti rodiny podá infuzně lékárníkem předpřipravenou směs. Nejpřekvapivější a pro mě nejvíce šokující je fakt, že následně po několika týdnech až měsících se k postupu vyjádří komise, která zpětně celý případ přezkoumává a definitivně rozhodne, zda se jednalo o eutanázii nebo o vraždu.
Není nejšťastnější tímto končit mé krátké sdělení zážitků a postřehů ze stáže, ale kolegové z Nizozemska o tomto tématu nemluvili pochmurně, nebo s dramatickým patosem, naopak to předkládali jako výsostné právo, jak mohou pomoct svému pacientovi. Závěrem musím přiznat, že zejména toto téma si sebou ze stáže odnáším a bude mnou ještě dlouho rezonovat.
